Prosinec 2012

I'm bored

29. prosince 2012 v 0:35 | Sjuzi |  figments of my mind
Přesně tohle jsem potřebovala. Prázdniny. Klid. Hodně jídla...

Jenom by to všechno mohlo trvat trochu dýl. Momentálně bych nejvíc chtěla prostě odjet pryč. Někam, kde budu uplně sama a nebudu nikoho znát. Já vim, zní to to docela divně, ale mě už ty lidi tady fakt serou. (Ne všichni!! Aby se někdo neurazil).. Lidi si na furt něco hrajou a za zádama se pomlouvaj a já už na to nemám nervy. Taky už mám uplně zahlcenou hlavu cizíma problémama, ne, že by mi vadilo je řešit, někdy mě to dokonce baví. Ale vysává to ze mě energii. A tu bych teď potřebovala. I když se celý dny válim a odpočívám, pořád mám pocit, že jsem unavená.

Protože nejsem unavená fyzicky, ale psychicky. Z toho všeho kolem.

Nemám ráda Anastaciu, ale tohle..

"'Cause I'm sick and tired
Of always being sick and tired"

...vystihuje uplně přesně.

Pořád si neuvědomuju, že už byly vánoce, ani že je zima, (ono taky když je venku 10 stupňů, kdo by se divil, že jo), ani že za tejden budu zase ve škole. Bože. Mám pocit, že čas jde nějak moc rychle, všechno se pořád mění a já to vůbec nestíhám.

Zas na jednu stranu mi to vyhovuje, protože už se nemužu dočkat léta. Zase jako každej rok a každou zimu, kterou vážně nenávidim. Jo, už se vidim, jak budu v létě nadávat, že je moc vedro. To už známe.

Protože jsem to já, pořád s nečim nespokojená.

(Abych to uvedla na pravou míru, nemám se nějak strašně. Spousta věcí je fajn, jenom mi pomáhá se vypsat z toho, co mě sere. Snad to chápete. :D )

WHY?

17. prosince 2012 v 19:34 | Sjuzi |  figments of my mind
BOŽE JÁ JSEM TAK PITOMÁ!

Znáte to, jak chcete strašně někoho poslat do prdele, ale jakmile ten se vám ten člověk začne omlouvat a koukat na vás psíma očima, tak to prostě nezvládnete? Sakra. Tak strašně jsem si na to brousila zuby a stejně jsem zase "vyměkla" a odpustila mu. Prooooč?? Fakt jsem na sebe naštvaná.

Psal mi to už v sobotu, že prej si mě najde ve škole a že se mi omluví. Celou neděli jsem z toho byla děsně nervózní. A když jsem ho dneska viděla, jak ke mně jde, uplně se mi sevřel žaludek a v hlavě jsem si jenom opakovala "nee já nechci, já s nim nechci mluvit, nechci ho vidět, nechciii!!" A pak se mě zeptal, jestli mužu jít na chodbu. Měla jsem radši zdrhnout.

Vážně si připadám jako blázen. Vedu tu nejvíc seběvědomý kecy, jak "o jeho omluvy nestojim a že u mě skončil" a pak mi něco řekne, pár vět o tom, jak mu na mě záleží a jak je mu to celý líto a že je kretén a já... Achjo, tyhle kecy přece znám. Už mi je řikal několikrát, i když nikdy ne osobně, vždycky jenom přes facebook. Možná proto jsem mu taky odpustila, protože přes internet dokážu bejt "strašně drsná", ale v reálu, když s někym mluvim, už míň. Je to trapný.

I když nemyslim si, že je to mezi náma úplně oukej. To zas ne. Řekla jsem mu, že jsem pořád dost nasraná a on, že to chápe. (Ještě, aby ne...). No, ale jedno vim jistě. Nikdy už to nebude jako dřív. Řiká se, že "na jednou roztrženym provazu uzel vždycky zůstane." Já si ale myslim, že i s jednim uzlem to pořád může jít. Jeden uzel se dá nějak tolerovat. Problém je v tom, že na našem provazu už ty uzly jsou asi 4. To už je trochu moc.

Jsem zvědavá, co bude dělat teď. Protože jestli na mě zas bude kašlat, tak už se na něj vážně vyseru. Tohle je jeho last chance.

Haha. Kolikrát, že už jsem tohle říkala?..

Confusion in my head

12. prosince 2012 v 13:48 | Sjuzi |  figments of my mind
Kdyby mi někdo před dvěma lety řekl, že budu teď dělat, co dělám, asi bych se mu smála. Byla jsem děsně moc naivní. (Pořád jsem, ale už ne tolik.) Myslela jsem si, že všechno je na furt. Ale tak za spoustu věcí, co se změnily, si mužu sama... Protože já se změnila taky.

Neměla bych tolik myslet na minulost. Já vim. Neměla bych na ní myslet vůbec, protože to člověka akorát dostane do špatnejch nálad.

Ale někdy se tomu člověk prostě neubrání. A já prostě v zimě mám vždycky takový myšlenky... Achjo. That's not funny. Asi jsem se neměla loni líp než teď. Vlastně asi ani předloni. (Tak proč si pořád povědomě myslim, že to dřív bylo lepší? Proč mám pořád potřebu hrabat se v historiích na chatu a hledat starý fotky?...) Bylo to prostě jiný, ale tak to přece má bejt. Jediný stejný bylo to, že se tohle období vždycky nějak negativně týkalo F., zmíněnym v minulym článku, ale o něm už psát nebudu, nechci se nasrat, i když jsem vlastně nasraná pořád, ani o něm nemusim psát. Pochybuju, že to mezi náma někdy bude ještě dobrý. Protože já už mu nikdy věřit nebudu.
Kurva, já řikala, že o něm nebudu psát...

(Znáte ten pocit, že vás někdo hodně moc nasere a zklame a vy pak máte potřebu všem vašim ostatním kamarádům dokazovat, jak je máte rádi?)
Já jo, takže - MÁM VÁS RÁDA a nevim, co bych vás dělala. Asi tak.

Nevyznám se v sobě. Takovej šílenej zmatek, vlastně ani pořádně nevim, co psát, jenom vim, že chci. Píšu tak nějak, co mě napadá a ani nevim, jestli to dává smysl. Vlastně jsem ráda, že jsem doma, protože si aspoň mužu odpočinout od všeho... Už mě to nějak všechno sere. Myslim, že vim proč.


(Achjo, je mi nějak blbě. Nojo, já zapomněla, já vlastně beru antibiotika a vlastně hlavní vedlejší účinek je pocit na zvracení.)
Oh god why.

Please don't pretend you actually care

8. prosince 2012 v 19:44 | Sjuzi |  figments of my mind
(Tak jo, zase asi novej blog.)

Nějak mám chuť psát, takže i když jsem si myslela, že se k tomu nevrátim, nejspíš vrátim. Za tu dobu, co jsem nepsala se toho stalo fakt moc, takže to ani nějak vypisovat nebudu, to by vám z toho asi hráblo.

Ale jedna věc, nad kterou ještě pořád někdy přemýšlim je F. Víte, já nesnášim planý sliby. Nesnášim, když mi někdo nakecá něco, abych jakože "byla v klidu" a pak hovno. Když mi někdo píše, jak ho mrzí a je mu líto, co se děje. Že se chová jak debil a že to chce napravit a dokázat mi, že to myslí vážně. Že se mi chce omluvit osobně. A pak když se naschvál kolem toho člověka motám, tak mě ani nepozdraví a už v žádnym případě nezkusí naznačit nějakou omluvu. Stojí s kamarádem a povádají si, já kolem nich projdu, přičemž kamarád mě pozdraví a F. dělá, že mě nevidí? Ať se potom sakra nediví, že mu nevěřim a vyčítám mu, jak se chová.

No nic. Pokoušim se zbytečně se kvuli tomu moc nerozčilovat, ale občas to bohužel nejde. Hrozně bych chtěla na něm vážně vidět tu lítost, (to mě sere nejvíc, že vim, že je mu je to u prdele). A to bych si ho vychutnala a poslala ho hezky do prdele, už se s nim vážně dohadovat nehodlám. Psala jsem mu, že je to poslední šance. A on jí promarnil, takže smůla.

Poslední dobou se vubec nedějou moc pěkný věci.
Ve středu jsme se docela hodně pohádaly s M., naštěstí (zaklepu to) naše hádky většinou netrvaj moc dlouho, takže už to druhej den bylo v pohodě a šly jsme spolu do divadla jakoby se nic nestalo. Ale to, že jsem v tu středu šla spát asi ve čtvrt na dvě (a vstávala v 5:40), protože do tý doby jsem byla uplně v prdeli a brečela jak magor, to stačilo k tomu, aby se mi zase zhoršil zdravotní stav. Už od září mám pořád nějaký nachlazení, střídá se mi teplota, bolest v krku, kašel a rýma. A teď do toho ještě zánět zvukovodu, kterej je fakt nepříjemnej. :/ Takže místo toho, abych šla na sraz bejvalý třídy, sedim doma s ušníma kapkama a špuntem v jednom uchu. Nádehra.
Doufám, že je vám líp.

Sjuzi.